Zvyknout si na knížky Terryho Pratchetta trvá asi tak dvě knihy, pak je to ale návyk na celý život. Svět Zeměplochy v celé nádheře nastavuje humorné i ironické zrcadlo nám všem, nejen hrdinům. Otec prasátek je krásná parodie na Vánoce a vánoční zvyky, jen tu místo sobů máme divoké kance. A taky tu máme mého oblíbeného Smrtě a jeho vnučku Zuzanu.
Upozorňuji, že níže se bude psát o obsahu knížky, takže to bude vlastně SPOILER a pokud si zrovna tuhle knížku hodláte přečíst, tak dál nepokračujte.
Otec prasátek
Myšlenkou, zda lze zabít (eliminovat) něco jako ducha Vánoc nebo Smrtě, se nezabývá jen tak někdo. A co jsou to vlastně Vánoce, na čem je ta víra v dárky postavená?
Děj knížky začíná u Zuzany, vnučky Smrtě, která se snaží žít poměrně normální a všední život. Někdy se jí to tak úplně nepodaří (to jsme se dočetli v knížce Těžké melodično) a musí se do dějin Zeměplochy trochu vložit. V téhle chvíli Zuzana pracuje jako vychovatelka a i když se snaží být obyčejná, sem tam musí bojovat pohrabáčem s bubákem pod postelí, nebo s jinou havětí, kterou vidí jen děti a ona. Dospělí bubáky (ani třeba Smrtě) nevidí, protože prostě odmítají věřit, že existují. A v co nevěříte, to nevidíte.
Jenže teď, v předvečer svátku Prasečí hlídky (což je obdoba Štědrého dne) se u ní zastaví mluvící havran a krysí Smrť a to znamená, že na obzoru jsou problémy. Otec prasátek zmizel a s ním začíná mizet i víra ve vánoce a celkově je rovnováha víry narušena. Smrť se tak rozhodl, že zaskočí a vezme na chvilku práci Otce prasátek (Santa Clause). Jenže někdo zase pro změnu musí dělat jeho práci.
Jak probíhá roznáška dárků v podobě Smrtě, který si břicho vycpal polštářem a snaží se říkat „HO HO HO,, tady jsou dárky vy malí smrtelníci“, si určitě umíte představit. Navíc místo skřítka má svého sluhu Alberta (bývalý slavný mág) který hulí jako továrna a upíjí sherry na každém stolku.
Zuzana se nejdřív odmítá takové akce účastnit, navíc jí to v minulosti vždy přineslo jen problémy, ale pak se začnou dít vážně divné věci. Z ničeho nic se na světě objevují další a další „bohové“. Mají asi zaplnit místo ve víře, které tu zbylo po Otci prasátek. Seznámíme se tak s ponožkožroutem, nebo bradavičníkem. případně vílou co pořád pláče. Zuzana se osobně setká se Žlučoblijem, což je bůh kocoviny. Na Neviditelné univerzitě se o tyhle děje (protože sami zavinili vznik několika divných tvorů) zajímají a pro Žlučoblije dokonce namíchají lék, aby stále nezvracel a kocovina se mu zmírnila.
Na univerzitě mají rozběhaný nový přístroj, je to Hex (počítač) a díky němu zjistí, že Otec prasátek skutečně zmizel a že situace je velmi vážná. Pátrání Zuzanu dovede k víle Zuběnce a zjistí, že i ona je nějakou dobu nezvěstná. Tak se posune dál a potká se s divnou bandou zlodějů, které vede vrah Časnačaj (Ča-snač-aj). Ten patří do cechu vrahů a vzal zvláštní úkol, zabít Otce prasátek. Zakázku zadala podivná neznámá entita v černém plášti. Už jsme se s ním (nimi) setkali, je to Auditor – někdo, kdo rozhoduje co se ve vesmíru bude dít.
V zámku víly Zubničky, kde dojde k setkání Zuzany a Časnačaje, se také dějí podivné věci, zhmotňují se tu noční můry každého z lidí co tam jsou, takže většina zlodějské bandy okolo Časnačaje je zlikvidována dřív než Zuzana vůbec zasáhne. Konečný souboj mezi Zuzanou a Časnačajem je samozřejmě trochu magický, ale taky zlodějsky a vrahovsky mazaný. Zuzana díky lsti vyhraje, vrah mizí a z celé zlé bandy tak zůstane jen hromotluk (a v hloubi srdce vlastně dobrák) Banjo. Zuzana mu přikáže, že se bude o zámek, zoubkové víly a děti starat a nechá mu tam na pomoc i boha kocoviny a Violu (sběračku zoubků).
Pořád ale není vyřešeno, kde je Otec prasátek. Smrť nesmí zasahovat více (protože to by auditorům mohlo vadit) a tak je to zase na Zuzaně. Ta na koni Truhlíkovi najde divokého kance, ve kterém pozná ducha Vánoc, a snaží se ho zachránit. Pokud by se jí to nepodařilo, už nikdy nevyjde slunce. To možná zní divně, ale zákonitosti Zeměplochy to v knížce vysvětlují, sem by se mi to nevešlo.
Tím je v zásadě problém vyřešen a Zuzana se může vrátit domů. Jenže tam čeká Časnačaj, který v původním souboji Zuzaně ukradl Smrťův meč. Vypadá to zoufale, ale Zuzana hodí obvyklou zbraní proti bubákům – pohrabáčem skrz svého dědečka a zlikviduje Časnačaje. To, že něco může Smrtěm proletět, prostě nečekal i když jinak byl v logice naprosto skvělý.
Svět se konečně zklidní, nově vzniklí bůžci a jiní tvorové postupně mizí a Otec prasátek je zpět. Zuzana si oddychne a i když nechce být nadpřirozená, na dědečka často myslí.
V kapitolách (nebo odstavcích), kde se potkáváme se Smrtěm, co zaskakuje za Otce prasátek je spousta humoru, například když se rozhodne, že děti by opravdu měly dostávat to, co si přejí (což on pozná) a nadělí tak živého poníka do garsonky v patře, nebo obdaruje Noby Nóblhócha luxusním samostřílem. Nezapomene ani na Knihovníka univerzity (což je orangutan) a na žebráky v Ankh Morporku.
Knížky od Terryho Pratchetta patří k mým nejoblíbenějším. Jaké jsou, a kolik jich napsal, se můžete dočíst ve článku Pratchetovky – fantasy knížky plné humoru a ironie. Jednotlivé obsahy knížek, jak je postupně znovu a znovu čtu, pak sepisuji tady na Šuplících.
