To jsme se jednou rozhodli dojet do Chorvatska do Splitu vlakem. Dost jsme se těšili, protože cestou budeme odpočívat, klábosit (odborná komunikace) a popíjet bez omezení.
Měli jsme 2 místa ve 4místném lůžkovém kupé a už od Brna netrpělivě vyhlíželi, koho nám osud přidělí. Doufali jsme v podobné nátury a dobrodruhy jako jsme my. Kdo by taky jezdil vlakem tolik hodin, kdyby nebyl společenský dobrodruh.
Bratislava – nic, tak Slováci se slivovicí to nebudou.
Budapešť – nic, tak Maďaři s tokajským vínem taky ne. Budeme sami?
Deset minut po odjezdu z Budapešti se otevírají dveře a dovnitř vchází prostorově vyvinutější dáma, navíc tak v 7 měsíci těhotenství. Na rukou má roztomilou kudrnatou dívenku, odhadem tak roční a za ní cupitá roztomilý nekudrnatý chlapec – tak 3 a půl roku. Nakonec se sune tatínek a na chodbě za ním zůstává kočárek, vozíček a asi 27 různých zavazadel.
Hluboce se nadechuji a v duchu se omlouvám manželovi, který chtěl zaplatit celé kupé, abychom měli soukromí. Pak si ale říkám, tohle není normální. Pokud vím, tak je to podobné jako v letadle, dítě se nepočítá jen když je velmi malé, myslím tak do dvou let. Musíme zjistit, kde je zakopaný pes.
Zapřádáme hovor, je vícelingvní, ale všichni se tomu rychle přizpůsobujeme. Paní mluví na děti rusky, na manžela německy, s námi trochu anglicky. Manžel mluví nějakou směskou slovinštino-chorvatštino-neurčštiny. Dozvídáme se, že mají celkem čtyři místa. Jenže vždy dvě a dvě v jiném kupé, ale že nechtějí rozdělovat děti, protože ty nechtějí být bez maminky. Taky jsme se dozvěděli, že jsou to velmi hodné a tiché děti. Že až dostanou lahev s mlékem a budou spát až do rána.
Hned potom si chlapeček vybral mou osobu jako zábavnou seznamovací paní a postupně ze svého batůžku vyndal a ukázal mi všechny hračky. Udělala jsem zásadní chybu, když jsem pár hraček pojmenovala a projevila tak zájem, byla jsem jeho a on byl můj.
Musím tu uvést na pravou míru, že nejsem nijaký odpůrce dětí (sama mám 3). Ale v tu chvíli jsem byla naladěná spíš dospělácky dovolenkově a tak úplně jsem se neztotožňovala s představou plného kupé. Jeli jsme po opravdu mnoha letech poprvé někam sami na dobu delší než je víkend.
Mrkli jsme na sebe s manželem, pro jistotu se ještě jednou vyptali na situaci a pak vyrazili za stevardkou. Byla vlastně ráda, že si to řešíme sami, protože ona měla jiných starostí nad hlavu a tahle vícejazyčná komunikace byla už nad její síly. Vysvětlili jsme jí situaci a ona nám našla to kupé, kde měli naši spolucestující rezervovaná zbývající dvě místa. Zašli jsme tam, nakoukli a ejhle, našli jsme normální dva lidičky ze Slovenska, táta s dospělým synem. Ani jsme nic moc nemuseli vysvětlovat. Chlapi nás přijali s radostí a otevřenou lahví režné. Přenesli jsme si své dva batohy a seznamovací večírek mohl začít.
V RegioJetu je chlazená lahvová plzeň za 25 Kč a my měli štěstí i na stevardku, která se objevovala v pravou chvíli a zásoby nám doplňovala.
Cestování vlakem tak mohu jen doporučit, drobné nesnáze se dají většinou odstranit. A stejně jako všude, i ve vlaku platí, že „lína huba, holé neštěstí“. Takže komunikace, neboli povídání si o věcech, je prostě důležité 🙂
O cestování vlakem do Chorvatska jsme psali už v článku cesta vlakem do Chorvatska. Může vás taky zaujmout článek o tom jak se nebát cestovat do zahraničí bez cestovky.
