Díl 2.
Při soužití s domácím mazlíčkem si časem uvědomíte, že k němu přistupujete jako k dalšímu členovi rodiny. V něčem je průhledný jak sklo, na druhou stranu vás nepřestává překvapovat. Nejsem sice žádný zvířecí psycholog a mnou publikované závěry jsou čistě moje subjektivní pocity, ale někdy bych chtěla vidět do hlavy našeho kocoura.
Běžně v bytě střídá různá místa, kam se chodí prospat. Ať už je to dětský pokoj, židle v jídelně nebo žehlící prkno. Trochu to střídá, občas si vybere jinou židli nebo kupičku s prádlem, jen jedno místo zůstává od malička stejné. Židlička v kuchyni. Taková obyčejná, dřevěná z Ikey. Původně jsem si jí tam dala, abych ji při mém malém vzrůstu použila, pokud si potřebuji podat něco z vrchních skříněk. Jejím vlastníkem se ale postupně stal náš kocour.
Kočičí židlička
Chodí za mnou po domě a jakmile přijdeme do kuchyně, hned na ní vyskočí. Někdy to vypadá jak drezůra divoké šelmy. Ani nepotřebuji bič nebo jiné krotitelské pomůcky. Jakmile se v kuchyni něco šustne už na ní sedí. Židlička má výhodnou strategickou polohu. Vidí z ní dobře na kuchyňskou desku, na svoji misku i na dvířka lednice. Když vařím, vytahuje krk jak surikata a ve chvíli, kdy se na něj podívám, začne na mě „pomňoukávat“ a nervózně přešlapovat. Naznačuje mi, že mám hýbnout kostrou a něco mu dát. Když otevřu lednici balancuje na okraji židličky div z ní nespadne. Hlavně aby mu něco neuteklo. A když mi vaření trvá trochu déle a necítí zrovna maso, lehne si a trpělivě čeká.
V kuchyni není nikdy místa dost a tak si na židličku občas něco odložím. Například jsem si tam na chvilku položila korpus dortu, který jsem se chystala zdobit. A už na něm seděl. Naštěstí byl v igelitu (ten korpus), tak to znamenalo jen pár dolíčků od kočičích tlapek. Dost okatě dává najevo, že je to jeho židlička.
Skočí na ní ať je tam skoro cokoliv. Zrovna jako, když jsem si tam odložila vajíčka. Byla jsem si jistá, že si nebude hrát na fakíra, protože plato na vejce je hodně členité a vejce díky svému tvaru jsou, myslím, taky poněkud nepohodlná. A to i pro kočku. Ani jsem ho neslyšela, že přišel…
Na co myslí naše kočka
Na co náš pan Kočka přesně v tu chvíli myslel nevím, ale vydržel to dost dlouho. Čekáte na odpověď, co nakonec vyseděl? Tak to vás asi zklamu. Ani kuřata ani koťata. Nic. Neměl na to dost trpělivosti.
Máme doma kočku, tedy přesněji řečeno kocoura. Má sice své jméno Barnabáš, ale já mu stejně většinou říkám “Kočko” nebo „pan Kočka“. A protože se stal dalším členem naší domácnosti, píšu mu takový malý deník. Jestli si chcete přečíst nějakou tu historku, tak se podívejte třeba na článek Deník domácího mazlíčka aneb co si asi myslí naše kočka.
