Když jsou děti menší, není kultura často na pořadu dne, ale občas prostě chcete jít třeba do kina. Rodičovství je totiž občas pěkně únavné. Kdysi dávno jsem to zkusila, vybrala jsem tehdy film Trosečník, domluvila hlídání a vše naplánovala.
Jenže! Dcera, tehdy 8 let měla zásadní problém, že já jdu do kina a ona ne. Nenechala si vysvětlit, že když na plakátu je napsáno do 12ti let nedoporučujeme, tak to znamená, že tam tak malé děti nesmějí. Tak jsem se jí to pokusila vysvětlit, bohužel ona pochopila slovo NEDOPORUČUJEME zcela jinak a nutno podotknout, že správně.
Neplakala, nevztekala se, zalezla do pokojíku, rychle udělala úkoly a uklidila si. Postavila se skoro do pozoru řkouc: „Všechno mám hotové, hlad nemám (měla v ruce suchou housku), tak můžeme jít.“
Ani to mne však nepřesvědčilo a doufala jsem v zázrak podpory vyšší autority, tedy otce. Otec však zrovna zahajoval další akci na počítači se Sudden Strike a rád by měl ještě pár hodin, nebo dní, klid. Prohlásil: „Tak ať jde, když je to od 17,00 hodin“. A byla jsem v … …háji.
Na druhou stranu, proč to nezkusit (to je omluva za rezignaci). Jenže tím to neskončilo, ale vlastně začalo. Došly jsme do kina, zakoupily lístky a opatrně jsem se vyhýbala pohledu staré paní uvaděčky, že tam s sebou vedu neadekvátně mladého potomka. Sedly jsme si a v tu chvíli mi došla zásadní věc. Ten film bude tutově s titulky.
A byl!
Dítě ve druhé třídě, což je náš případ, prostě tak rychle nečte, aby titulky stíhalo. Takže jsem strávila většinu času zkroucená na sedačce tak, abych byla co nejblíže u dětského ucha a šeptem jsem četla titulky. U toho mě šíleně začaly bolet záda i za krkem, a moc jsem z filmu neměla. Chtěla jsem si oddechnout, když Tom Hanks zůstal na ostrově sám. Hurá, teď se nebude mluvit. Ale ouha, aby se trosečník nezbláznil, začal komunikovat o to více s volejbalovým míčem a docela mu to šlo. Pro mne zase spousta dalších titulků. Nesnáším Wilsona!
No a to jsou moje hlavní zážitky z trosečníka – MOC SE TAM MLUVÍ!
P.S.: Dítěti se to celkem líbilo, ale cestu domů jsem strávila vysvětlováním spousty věcí, rozděláváním ohně počínaje – „Mami, proč si neudělala třecí dřívka jako známe my – ty s tím lukem, to by ho ruce nebolely?“
„Mami, jak zašpuntoval ten kokosový ořech? Mami, to nemohl tu vlnu podplavat?“
A filozofickými úvahami konče. „Mami, ale nemusela bych do školy, kdybych byla na takovém ostrově, že jo“
Rada na závěr (nudná, ale pravdivá): Do kina na filmy pro dospělé, choďte bez dětí.
Po nějaké době mě to přešlo a musím uznat, že to byl a je dobrý film, tak pokud jste ho neviděli a nevadí vám objevování starších filmů, určitě doporučuji. Tady oficiální trailer.
I tenhle příběh patří do rodinných příběhů, které roky ležely v šuplíku, ale na svém kouzlu neztrácí. Další takové blbiny nejen o rodičovství můžete najít v příběhu křečkoviny, nebo bojích o plyšového medvídka.
