Objevila jednu squělou vlastnost medvídků (těch plyšových, aby bylo jasno). Pro život jsou, zdá se, nepostradatelní.

Jak to začalo a proč to souvisí s horolezením

Vše začalo neděli (jednu teplejší neděli), kdy nás kamarád vzal do skal a donutil (nekecám, fakt donutil – násilně i psychicky) vylézt na Ostaši skálu Sokol. Ostaš je takový kopec se skalami pro horolezce ve východních Čechách. Jsou na něm většinou krásné a nenáročné malé skalky. Tedy takový pocit jsem mívala. Sokol rozhodně na tamní poměry malý není. No, jenže základem a problémem všeho je, že velkou část té skály je nutno lézt komínem. Pro neznalce lezení, bývá to široká mezera ve skále asi jako osmdesátky futra/dveře a leze se to všelijak, většinou roztažené nohy a ruce do stran a pomalé posouvání rozporem směrem nahoru – jako kdyby pavouk měl každou stranu svých osmi nohou na jiné větvičce stromu. Komíny mám ráda, lezu je rychle jako veverka a nebojím se.

Pískovcové skály

Bohužel jsem netušila, že tento komín se směrem nahoru (a kousek do strany) zužuje až do té podoby, kam se moje tělo (zejména jedna baculatější část) nevejde. No a v tu chvíli jsem musela změnit taktiku a do té mizerné škvíry nacpat jinou část svého těla. Vzepřít tam kolena, protože jinak bych mohla proklouznout směrem dolů. Každé koleno na jinou stranu – takže teď už vím, že dám nohy fakt daleko od sebe :o) a  pomalinku se posouvat. Pomáhat si jak se dá, dokud z té díry prostě nevylezete ven. Nadávala jsem  jako špaček (ve stylu: TY MIZERO! TO JSEM MOHLA TUŠIT, ZE TO ZAS BUDE NĚJAKÁ LEVÁRNA), ale lezla jsem jako píďalka dál. Protože jsem se bála jako blázen, že bych mohla spadnout a protože když už dolezete tak daleko, tak prostě musíte!

Výsledkem byl dosažený vrchol, kde dost foukalo a byla mi tam zima. Ale také šíleně zdrbaná kolena na vnitřní i vnější straně. Tedy ne tak, jako když upadnete a odřete si koleno. Odřeniny mělčí, ale rozsáhlejší.

No teď tedy konečně k medvídkům

Díky tomu úžasnému adrenalinovému zážitku jsem v noci nemohla spát na boku. To proto, že jsem nemohla dát kolena k sobě (pánové prominou a nebudou si hned domýšlet nepravosti…). Trpěla jsem strašným způsobem už z neděle na pondělí a pak rovněž z pondělí na úterý. Proti mému utrpení je třeba Sysifos vlastně na wellness pobytu.

Vzdychala jsem utrpením celou noc až to plyšový medvídek psychicky nevydržel řkouc: „Co blbneš ty jedna hloupá holko (někdy je pěkně drzý), proč mě prostě sprostě nezneužiješ. Koukni na mě, jak jsem měkoučký. Tak jsem medvěda popadla, dala mu pusu samozřejmě, a vrazila ho mezi bolavá kolena. Konečně úleva a noc plná pohody, tak tomu já říkám rozkoš. To si nikdo ani nedovede představit. A z toho plyne ponaučení.

Každý někdy potřebuje plyšáka. Já osobně vlastním jednoho krásného a neustále se o něj hádám s dcerou. Plyšáků totiž nikdy není dost.


O tomhle medvídkovi u nás v rodině kolují hotové pověsti. Vlastně opravdu nevíme co přesně je zač. Můžete se klidně kouknout i na Story o medvídkovi II a nebo Story o medvídkovi III.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Close