Objevila jednu squělou vlastnost medvídků (těch plyšových, aby bylo jasno). Pro život jsou, zdá se, nepostradatelní.
Jak to začalo a proč to souvisí s horolezením
Vše začalo neděli (jednu teplejší neděli), kdy nás kamarád vzal do skal a donutil (nekecám, fakt donutil – násilně i psychicky) vylézt na Ostaši skálu Sokol. Ostaš je takový kopec se skalami pro horolezce ve východních Čechách. Jsou na něm většinou krásné a nenáročné malé skalky. Tedy takový pocit jsem mívala. Sokol rozhodně na tamní poměry malý není. No, jenže základem a problémem všeho je, že velkou část té skály je nutno lézt komínem. Pro neznalce lezení, bývá to široká mezera ve skále asi jako osmdesátky futra/dveře a leze se to všelijak, většinou roztažené nohy a ruce do stran a pomalé posouvání rozporem směrem nahoru – jako kdyby pavouk měl každou stranu svých osmi nohou na jiné větvičce stromu. Komíny mám ráda, lezu je rychle jako veverka a nebojím se.
Bohužel jsem netušila, že tento komín se směrem nahoru (a kousek do strany) zužuje až do té podoby, kam se moje tělo (zejména jedna baculatější část) nevejde. No a v tu chvíli jsem musela změnit taktiku a do té mizerné škvíry nacpat jinou část svého těla. Vzepřít tam kolena, protože jinak bych mohla proklouznout směrem dolů. Každé koleno na jinou stranu – takže teď už vím, že dám nohy fakt daleko od sebe :o) a pomalinku se posouvat. Pomáhat si jak se dá, dokud z té díry prostě nevylezete ven. Nadávala jsem jako špaček (ve stylu: TY MIZERO! TO JSEM MOHLA TUŠIT, ZE TO ZAS BUDE NĚJAKÁ LEVÁRNA), ale lezla jsem jako píďalka dál. Protože jsem se bála jako blázen, že bych mohla spadnout a protože když už dolezete tak daleko, tak prostě musíte!
Výsledkem byl dosažený vrchol, kde dost foukalo a byla mi tam zima. Ale také šíleně zdrbaná kolena na vnitřní i vnější straně. Tedy ne tak, jako když upadnete a odřete si koleno. Odřeniny mělčí, ale rozsáhlejší.
No teď tedy konečně k medvídkům
Díky tomu úžasnému adrenalinovému zážitku jsem v noci nemohla spát na boku. To proto, že jsem nemohla dát kolena k sobě (pánové prominou a nebudou si hned domýšlet nepravosti…). Trpěla jsem strašným způsobem už z neděle na pondělí a pak rovněž z pondělí na úterý. Proti mému utrpení je třeba Sysifos vlastně na wellness pobytu.
Vzdychala jsem utrpením celou noc až to plyšový medvídek psychicky nevydržel řkouc: „Co blbneš ty jedna hloupá holko (někdy je pěkně drzý), proč mě prostě sprostě nezneužiješ. Koukni na mě, jak jsem měkoučký. Tak jsem medvěda popadla, dala mu pusu samozřejmě, a vrazila ho mezi bolavá kolena. Konečně úleva a noc plná pohody, tak tomu já říkám rozkoš. To si nikdo ani nedovede představit. A z toho plyne ponaučení.
Každý někdy potřebuje plyšáka. Já osobně vlastním jednoho krásného a neustále se o něj hádám s dcerou. Plyšáků totiž nikdy není dost.
O tomhle medvídkovi u nás v rodině kolují hotové pověsti. Vlastně opravdu nevíme co přesně je zač. Můžete se klidně kouknout i na Story o medvídkovi II a nebo Story o medvídkovi III.
